Hra Gambler 

         První srpnový den jsme na cvičáku oslavili hrou zvanou Gambler. Tato hra (soutěž) je uvedena v Řádu agility ČR, její pravidla nejsou závazná a každý si je může upravit podle svého. Cílem hry je ve stanoveném času (zvolili jsme 40 sek.) nasbírat co nejvíce bodů. Každá překážka je ohodnocena body od 1 do 5 a během běhu může být správně překonána pouze dvakrát. Na našem parkuru byla skokovka  za jeden bod, tunely za dva body, houpačka za tři body a slalom za body čtyři. Pokud pejsek odmítl nebo udělal chybu nepočítá se žádný bod, ale ve hře pokračuje dál.

            Doporučuji každému si občas na cvičáku podobnou hru zahrát, začátečníci si vyzkouší jaké je běhat na čas a rychle reagovat při opravě chyby, no a ty pokročilý si zase procvičí myšlení a vedení na parkuru. Ono je to přece jenom trochu něco jiného, když si máte sami vymyslet kudy to vlastně poběžíte :-).

Hra Gambler

                                                              pro zvětšení klikni na obrázek

Závody Louny „Hurá na prázdniny“ 17.6.2006

            V sobotu 17.6.2006 jsem se zúčastnili závodů v Lounech. Cvičák v Lounech je moc hezký, o volných chvilkách jsme se procházeli v lesíku nebo se Kate čachtala v řece (což jí v tom vedru bodlo).  Sluníčko na nás pralo celý den, ale bylo se kam schovat. Na začátku závodu se hrála hra, kdy pes měl překonat co nejvíce skoček ve 20 vteřinách, postavených v kruhu. Uprostřed kruhu skoček bylo postaveno áčko pod kterým byl tunel. Pokud pejsek udělal chybu musel překonat tunel a pokračovat ve skákání v opačném směru, pokud udělal další chybu musel překonat áčko a opět pokračovat v opačném směru. Kate překonala 16 skokovek. Hned potom následovalo utkání začátečníků. No a pak jsme přišli na řadu, a to ve zkouškách. V SA3 jsme byli pouze 3. Parkur byl velmi složitý, ale Kate běžela moc hezky, bohužel jsem jí málo dala prostor při výběhu z tunelu a nahnala jsem jí tak na jinou skokovku. No alespoň se mohu vymlouvat, že pralo opravdu hodně slunce na mou hloupou hlavu. :-) No a pak následoval hlavní běh agility. Parkur jsme prolítly jako dvě střely, ale Kate shodila dvě skočky, nevím nevím na čí hlavu teď sluníčko pralo, ale asi toho opravdu už měla dost. No a nakonec nás ještě čekal jumping a tam opět Kate zakopla o dálku. Kate málokdy shodí tyčku, tak doufám že to bylo opravdu jen tím vedrem. Zaznamenala jsem všechny parkury, mimo začátečníků. Tak se můžete pokochat :-)

A1	A2	A3	Agility	Jumping

pro zvětšení klikni na obrázek

----------------------------------------------------------------------------------

14 dní s Aimy

V sobotu to bylo čtrnáctí dní co je u nás Aimy. Za tu krátkou dobu se opravdu hodně změnila. Přestala nás kousat zuřivě do rukou, už ví že se doma čůrá na novinky a ne na koberec, dokonce už umí povel „ke mně“ s před sednutím. Prostě se celkově zklidnila, ikdyž ty naše boty v předsíní jí stále nedávají pokoj, potvůrce jedný.

S Kate začínají tvořit výbornou dvojku, když nespinkají tak se spolu perou. Chvilku je nahoře Aimy a chvilku zase Kate. Ovšem Kate dost často nechává Aimy vyhrávat, je to prostě dobračka. Velmi pozoruhodné je, jak se po sobě opičí –Kate nikdy nebavilo žužlat různé kostičky, botičky a uzlíčky a najednou musí mít taky svojí žužlající kost a nejlépe, když je pořádně ožužlaná od Aimy.  Když spolu blbnou na zahradě, tak je to lepší než kino, stačí si jen  vzít popcorn. Aimy se také ukázala jako slušná hysterka, takový povyk jste ještě neslyšeli, stačí aby zahřmělo a už jede jak malý mimčo, rychle k mamince do náruče, bojím, bojím. A co teprve, když u nás v ulici jedou popeláři :-).

A nakonec jeden vtip o tom jak je ten svět malý. O víkendu jedeme na školení instruktorů do Domažlic a ještě před tím něž jsme si přivezli Aimynku, tak jsem si s paní Slachovou z Domažlic psaly, jak jsou kavalíři skvělý a že si chce také kavalírka pořídit (dříve už jednoho měli). A nedávno mi psala, s údivem, že máme Aimy. Ona si totiž jede pro jejího brášku Elfíka . Je to skvělé aspoň budou sourozenci

 v kontaktu.

----------------------------------------------------------------------------------

Březnové vodní šílenství

V sobotu jsme vyrazili já, Jarda, Archie, Kate a její panička do Modřanské rokle na procházku i přesto, že počasí nám moc nepřálo. Naštěstí jsme moc nezmokli. Jen Archie vypadal jako by lilo jako z konve.... 

            Archie se proměnil v šílence od okamžiku kdy zjistil, že roklí protéká potůček. Hned šel samozřejmě  vodu prozkoumávat z blízka. Nedokázali jsme ho odtamtud dostat, ani oblíbené lákadla (klacíčky, dobrůtky) nezabírala. Tak dlouho poskakoval kolem břehu, až nakonec i přes mé protestování vlezl do vody a lítal  z jednoho břehu na druhý. Prostě voda byla silnější. Potok prozkoumal opravdu důkladně šel i proti proudu, a pokud nevěděl kudy kam, dával nám o sobě vědět hlasitým kňouráním. Snad si nemyslel že bych pro něj šla do té ledové vody? :-) Představa, že si vody přestane za chvilku všímat byla mylná. Občas nás přišel navštívit na cestu , a to hlavně v případě, když jsme někoho potkali – musel se prostě předvést a trochu postrašit lidi svým zjevem. Asi po hodince jsme došli k mostu, který se Archimu zamlouval opravdu moc, moc. Určitě se v té jeho hlavičce zrovna promítalo: jé, to je skvělý, pod tím mostíkem je ale vodičky, tam by se dalo i něco ulovit. Vydal se tedy na prohlídku podmostí, kde už samozřejmě nestačil a konečně dosáhl svého a konečně si zaplaval. J. A z mého psa se stal klepající ratlík s vypoulenýma očkama. Tatam je ten elegantní Kavalír. Procházku jsme museli ukončit dřív. A při cestě domu mi  utahaný a prochladlý Ťunťa usnul vyčerpáním v náručí. No nejsou ty kavalíři gaučáci J

Lucka Michlíková

----------------------------------------------------------------------------------

Moje první hory

            V pátek odpoledne 10. března mám sbalený svůj horolezecký vak. Vyrážíme s páníčky do Jizerských hor. Cesta autem je opravdová zábava. Dvakrát jsme bloudili, ale nakonec šťastně dojeli. Jánské Lázně nás vítají obrovskými bílými závějemi. Hotel je moc pěkný a mám tu i svoji vlastní postel.

         Druhý den ráno se chystám na svůj první výstup na horu jménem „Černá“, i když je úplně bílá. V půjčovně jsme si vyzvedli lyže pro páníčka a já vyfasovala boby. Na lyže si netroufám, stejně pro mě nemají vhodný počet na mé nožičky. Vyrážíme náležitě vyzbrojeni pokyny, jak správně bobovat, k lanovce. Po hodinovém stání ve frontě, kde jsem neviděla ani jednoho psího kamaráda, nasedáme do lanovky a vyjíždíme na vrchol hory. Vítá nás mlha se sněhovou vánicí. Není vidět na tři metry, ale to mě vůbec nevadí.  Začnu předvádět lyžařům své psí kousky. Válení sudů ve sněhu, skoky přes boby a veselým štěkotem je ujišťuji, že to není tak zlé jak to vypadá. Páníček odjíždí někam do mlhy hledat vlek, ale ještě předtím si vyzkouší válení sudů s lyžemi na nohách. Já s paničkou odcházíme k bobařské dráze. Na boby si sedám první v hodnosti pilota a panička se mě vzadu drží jako klíště. Asi aby nespadla. S výkřikem „pozor jedů“ konečně kloužeme sněhem. Sníh mě bičuje do tváře, uši my vlají a oči my div nevypadnou z té rychlosti. Po patnácti minutách zastavujeme. Vypadáme jak sněhuláci. Panička si oprašuje svršky a já třepu celým tělem. Musíme přejít sjezdovku, která protíná naší dráhu. Krátím si čas skákáním na lyžaře a je my jedno, že panička má strach o můj psí život. Procházíme bez úrazu a pokračujeme v jízdě. Najednou se před námi objevuje vlek s lyžaři. Seskakuji s bobů a běžím se podívat na ty divný létající ptáky, kteří letí na laně nad lidmi v řadě za sebou. Štěkám na ně a chci je vyplašit. Lyžaři se my smějí a já nechápu proč. Vracím se zklamaná, že neodletěli. Kožíšek mám nabalený sněhem a na uších se my tvoří rampouchy. Panička mě zvedne do náručí a utěšuje mě. Říká něco o kotvách, ale já jí nerozumím. Čeká nás ještě hodina jízdy, a tak jedem dál. Horu jsme sjely jako dvě profesionální bobařky. Docela mě zklamalo, že nejdeme ještě jednou.

         V neděli jsme se na bobování a lyžování už nedostali. Vichřice burácela v plné síle a sníh padal hustě celou noc. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali autem bez řetězů na kolech domů. Příště zkusím snowboard.

Vaše Kate

----------------------------------------------------------------------------------

5. 3. 2006 – nedělní zimní procházka

Archie, Míša, Kate

 

 

V neděli nádherně svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodli absolvovat delší procházku s naší psí smečkou. Vyrazili jsem na tzv. psí louku, kde o pejsky, jak už napovídá název, nebyla nouze. Archie nezapřel svou kamarádskou povahu a šel si hrát s 10x většíma pejsanama. Pravda je že to spíše vypadalo jako mordování malé černohnědé koule, ale byl ve svém živlu. Kate a Míša raději vše sledovali z povzdálí. Pak následovala velká rvačka o klacek mezi Kate a Archiem a po nádherné a vyčerpávající procházce sprchování zabahněných nožíček a zasloužilé chrupání na gauči J.

 

----------------------------------------------------------------------------

Halové závody Kladno 18 - 19.2. 2006

            Naše první závody v roce 2006 opravdu stály zato. V sobotu jsme v brzkých ranních hodinách vyrazily já, mamka a samozřejmě naše Kate – nasedly jsme do našeho autíčka (má už trochu let navíc) a jely směr Kladno. Už mezi Prahou a Kladnem nám přestaly svítit světla a přestaly jsme blinkrovat, ale i přesto jsme byly odhodlány dojet. Konečně vidíme ceduli Kladno a jásáme my dojely, ale ouha, naše milovaný autíčko s námi naši radost nesdílí a definitivně chcíplo, i přes pokusy obživování - nic. Odtlačily jsme tedy auto na bezpečné místo a rozhodly se jít pěšky, vždyť už to přece nemůže být tak daleko. Ale to jsme se šeredně mýlily, každý koho jsme se zeptaly reagoval zděšeným výrazem, že prý je to až na druhé straně Kladna. V děsivé situaci co budeme dělat s nepojízdným autem jsme obě vytáhly mobilní telefony a obě jsme zjistily další šokující zprávu – mobily jsou vybitý!!!!

            Zde se opravdu nepotvrdilo přísloví „do třetice všeho dobrého či zlého“ – překvapující  den pokračoval. Mamka se v záchvatu hysterie vrhla na auto na křižovatce a domáhala se odvozu k aquaparku, kde se závody měly konat. Naštěstí paní byla velmi ochotná a k našemu údivu nás opravdu k aquaparku dovezla, i přesto že pospíchala do práce. Tímto jí chci také poděkovat, protože takových lidí je opravdu dnes málo.

            Konečně na místě. Nervy jsme obě měly v kyblíku, co budeme dělat s nepojízdním autem a jak si zavoláme o pomoc, když nejdou ani mobily. Alespoň Kejtýšek to bral jako docela zábavný výlet a narozdíl od nás byl OK. Pak

přišel první běh, rozhodčím byl A. Grygar a Kate prosvištěla bezchybně prvním parkurem – byla jsem na ní opravdu hrdá, ale najednou slyšíme běh byl diskvalifikován. Nechápala jsem proč, až pak jsem se dozvěděla, že jsem Kate zapomněla sundat obojek – tak to už bylo do čtvrtice. S hrůzou jsem čekala co ještě přijde. Mimo to, že v ten moment byla mým velkým kamarádem místní toaleta, protože můj žaludek stresík nerad J, jsme si ještě obě s mamkou nějak nemohly vzpomenout, kde že jsme to v tom Kladně to auto vlastně zanechaly.

            Nakonec jsme s mamkou zašachovaly se simkartami a z mého telefonu vytřískaly trochu té energie a zavolaly mému broučkovi a ten pro nás odpoledne přijel. Zbytek běhů se nám taky povedl, dokonce jsme byly druhý ve zkouškách – Kate mne opravdu překvapila, že po dlouhé zimní pauze neudělala v podstatě žádnou chybu – až na paničku. Jediný co mne opravdu mrzelo bylo, že jsme si nemohly vyzvednout cenu, protože jsme musely v Kladně ještě za světla najít své auto a pokusit se ho dopravit do Prahy, což byl taky docela velký oříšek.

            Druhý den už nebyl tak hektický a Kate zase běhala bez chyb – takže nakonec celého našeho dobrodružství přece jenom převládli ty pozitivní okamžiky, i když mamky nervy a záchodky v Kladně v hale U Sletiště mi to asi neodpustí. J